Stále dokola lze ve sdělovacích prostředcích zaslechnout informace, že tam a tam došlo k dopravní nehodě, při níž byl smrtelně zraněn motorkář, řidič a nebo dokonce cyklista. Jelikož se zabýváme cyklistikou, rád bych více rozvinul problematiku bezpečnosti cyklistů na našich silnicích.
Je zcela patrné, že čeští řidiči patří do evropské špičky nehodovosti. V minulých letech jsme dokonce „obsadili“ druhé místo hned za Finskem. Je to k neuvěření. Země, která má jednu z nejhustších silničních infrastruktur, má téměř nejvyšší nehodovost. Proč? Za poslední dekádu, kdy se otevřel trh pro dovážení vozidel ze zahraničí, auta začala být dostupná, především cenově pro mladé řidiče a s tím se logicky i zvýšila hustota silničního provozu. Avšak, tak jak se zvedla hustota silničního provozu, vzrostl i zájem obyvatel české republiky o cyklistiku. Množství pořádaných závodů, množství cyklistických obchodů a navýšení sportovních klubů zaměřených na cyklistiku je tím důkazem. Z osobního pohledu mohu soudit, že rozdíl mezi roky 2008 a 2017 je markantní. Byly silnice, kde jsem se nebál jet v plném provozu. Auta byla, ale ne v takové míře. Dnes spoustu cest z tréninku vynechávám a je to pouze a jen z důvodu bezpečnosti. Určitě by se mnou souhlasilo mnoho cyklistů, kteří tento sport provozují pravidelně a snaží se ve svém volném čase trénovat. Cyklistika je nejen dobrá pro psychický a fyzický rozvoj, ale navíc jste součástí velké komunity stejně zaměřených lidí. A právě bezpečnost na našich pozemních komunikacích je pro nás cyklisty velkým problémem.
Uvedu příklad. Jedete ve skupince tří nebo čtyř cyklistů. V určité míře jste překážkou v silničním provozu, především pro motoristy, ale dle vyhlášky o provozu na pozemních komunikacích jste „nedílnou součástí silničního provozu“. Tady se však dostáváme do pomyslného křížku. Mnoho českých motoristů (stále nechápu, kde na tuto teorii přišli) si myslí, že cyklisté na pozemní komunikace nepatří, stále jen překáží a tak na nás tito řidiči troubí, jsou arogantní a schopní předjíždět v situacích ohrožujících nejen cyklisty, ale i protijedoucí vozidla.
Smutné na tom je, že takhle se chovají pouze čeští řidiči. S Martinem máme osobní zkušenosti s cyklistikou v několika evropských zemích jako například Itálie, Chorvatsko, Rakousko a Slovensko. V těchto zemích jsme najezdili mnoho kilometrů ať už při soustředění či dovolené, ale nikde jsme nezažili to, co se nám stává běžně v naší republice. Vezměte si Itálii a Chorvatsko, jižní národy, které jsou známy svým temperamentním chováním. Řekli byste, že na Vás budou za volantem pořád nadávat a troubit. Jenže to jste na velkém omylu. Všichni řidiči se chovají ohleduplně a jsou tolerantní, v klidu si zpomalí a pokud není prostor k předjíždění tak za Vámi jedou klidně i 5 minut. Tolerance vůči cyklistům je zde až neuvěřitelná. Neříkám, že u nás je to nejhorší, to rozhodně ne. Avšak v porovnání se zeměmi jako Itálie, Rakousko, Norsko a Chorvatsko jsme na tom o dost hůře.
Řidiči by se tedy měli naučit vnímat nás cyklisty jako součást provozu a dát jim dostatek prostoru, aby se mohli bezpečně a s přehledem pohybovat na pozemních komunikacích. A naopak i cyklisté by si měli šáhnout do svědomí a chovat se na silnici spořádaně, zbytečně se neroztahovat a nedávat tak neukázněným řidičům příležitost k nesnášenlivosti nás cyklistů.